Když jsem byla malá holka, vzpomínám si, jak mě můj dědeček vždycky vozil v autě. Musím uznat, že mě to opravdu hodně bavilo a také mi to hodně chybí. Dědeček už tři roky není mezi námi a já na něj stále musím myslet. A to také z toho důvodu, že právě to byl dědeček, který mě naučil řídit automobil. A chvíli jsem prvně váhala, jestli vůbec ještě někdy sednout za volant, protože si vzpomínám, jak jednou můj dědeček za volantem dostal mikrospánek. Ani nevím, jak se to stalo, ale později se ukázalo, že dědeček byl nemocný a nikdo o tom vůbec nevěděl.
Prostě tahle nehoda přišla úplně zničehonic a lékaři řekli, že už raději by neměl dědeček vůbec řídit. Samozřejmě, že dědeček se rady držel a od té doby už vůbec neřídil. A já jsem ráda, protože kdo ví, co by se stalo, kdyby dědeček neuposlechl rady lékařů a stále by řídil automobil. Já jsem si potom asi čtyři roky potom udělala řidičský průkaz. Byla jsem opravdu nadšená a také potěšená, když mi dědeček řekl, že jeho auto dá mě! Potěšilo mě to a potom jsem si řídila jeho auto. A brala jsem to jako takovou poctu, protože dědeček si na tohle auto dával opravdu hodně záležet a zakládal si na něm.
Také dědeček s tímto autem právě vůbec nejezdil v zimě anebo když byl déšť. Takže toto auto vůbec netrpělo žádnou korozí. A na něm nebyl ani škrábaneček, protože když dědeček havaroval, tak to bylo pouze jenom do pole, kdy auto bylo pouze jenom špinavé, naštěstí se tomu nic nestalo. To ani my jsme nebyli vůbec zranění, ale i tak jsem měla velké obavy z toho, co se bude dít, až budu řídit já. Jednoduše jsem si nevěřila, proto mi to možná trvalo dlouho, než jsem se odhodlala si udělat také řidičské oprávnění. Neudělala jsem řidičský průkaz sice napoprvé, jako tehdy můj dědeček, když mi to vyprávěl. Ale i tak jsme ráda, že na podruhé jsem to zvládla.